V tomto školním roce jsme se na naší škole rozhodli ozvláštnit výuku a hlavně žákům lépe zpřístupnit látku občanské nauky prostřednictvím zážitkových workshopů, pořádaných organizací Post Bellum. V jednom z regionálních pracovišť této ´neziskovky´, v pardubickém divadélku Exil se postupně na pracovních dílnách s různými tématy vystřídaly všechny ročníky a třídy našeho učiliště.
Obsahové zaměření workshopů jsme volili s ohledem na věk hochů, jejich schopnosti, a samozřejmě podle výukových témat školních vzdělávacích plánů. Prostřednictvím metod výchovné dramatiky se tak první a třetí ročníky přenesly do období budování socialismu a kolektivizace v ČR ve workshopu s názvem „Den, kdy se mlčelo“, druhé ročníky pak sdílely osudy české židovské dívky na pozadí vzestupu antisemitismu a xenofobie v Evropě 30. let minulého století ve workshopu „Doma a jinde“.
Do zmíněných akcí jsme se my pedagogové pouštěli s nadšením, ale zároveň s obavami, zda jsme si ´nenakrojili příliš velký krajíc´… Hned po prvním workshopu se ale pochybnosti začaly rozplývat, neboť hochy práce zaujala, byli vstřícní a spolupracovali. Nyní, po absolvování všech ˇpředstavení´, jsme si všichni, a to včetně lektorů, naprosto jisti, že v těchto aktivitách chceme pokračovat. Spokojenost je totiž na všech stranách. : ))
Možná to máte stejně. Někdy jsem unavenej tak, že se mě věci nedotýkají. Tady to trvalo několik dní, než jsem si uvědomil, jak jsem krátkozrakej.
Víte, jedu v předsudcích. Byl jsem na sebe pyšnej, že ne. Nebo aspoň ne moc. Ale koupu se v nich. Myslím, že neumím ani dohlédnout, kde všude jsem jimi nasáklej. Nedávno jsem tenhle Matrix zahlédl ve své nahotě. Vlastně jsem si říkal, jak to mám zmáknutý. Školy mám, no ne? Nějaký základy kritickýho myšlení taky. A když jsem někde viděl někoho, jak svoje argumenty, postoje, nebo činy, či rozhodnutí u voleb, opírá o předsudky, tak jsem se tomu trochu usmíval. A zároveň jsem si v tom přišel bezmocnej, protože to není opřený o fakta, ale o víru v něco. Teď jsem zahlédl, že jsem přesně takový člověk, o kterém píšu. Sklapnul jsem. Omlouvám se. A chytám se za nos.
Před X lety v České republice probíhal festival Divufest. Byla to velká událost metod divadla utlačovaných, hlavně teda divadla fórum. Bylo to něco. Být u toho bylo pro mě velkým svátkem. Vzpomínám si na představení, kde hráli Romové. A přišlo je spousta jejich příbuzných podpořit. Když se moderátor toho večera optal, zda někdo zažil útlak před pěti lety, hodně lidí zvedlo v sále ruku. Ta doba se zmenšovala a čím dál méně lidí zvedalo v sále ruku. A já si říkal, jak je možné, že ještě v roce 2015 nebo kdy to bylo, cítí uprostřed Evropy útlak. Pak se moderátor zeptal, jestli někdo zažil útlak před dvěma hodinami a dvě Romky zvedly ruku s příhodou, že si chtěly dát kafe před vystoupením a personál je vyhodil. Říkal jsem si, že to je síla. A že jsem teda jinej. Nejsem.
Jako lektor pracuju pro víc organizací. Jedna z nich je Post Bellum. Možná dobře znáte jejich největší projekt a to je Paměť národa. Tam jsou nahrávány vzpomínky pamětníků. Lektoři z Post Bellum berou tyhle výpovědi a na jejich základě staví kurzy, které pak vedou pro třídy základních a středních škol. Realita je taková, že strávíte 3 – 4 hodiny s 25 až 30 lidma, který tam většinou moc nechtějí být, protože jsou ve škole. Jen si je trochu získat stojí celkem dost energie a lektorského umu. Prožijete pak spolu 3 intenzivní hodiny, které se dotýkají témat jako je odvaha nebo svoboda nebo čest a zase je vypustíte. Pak nějakou dobu koukám do zdi. A jsem rád, že jsem rád. Leč je to moje práce a mám ji z mnoha důvodů rád. Třeba když se něco stane a někdo z těch mladých lidí si uvědomí pro sebe velkou věc. To je pro mě taková velká odměna.
Jeden z těch kurzů se jmenuje Doma a jinde. Je to 4 hodinová lahůdka, kdy v první polovině kurzu se mlaďáci stávají politiky v tehdejším Československu v roce 1934 a připravují se na parlamentní volby v roce 1935. agrárníci, lidovci, komunisti, český fašisti, česani. Ti všichni bojují o hlasy voličů. Následuje situace, kdy politici rozhodují o osudu 70 Židů, kteří jsou na lodi na Dunaji a zvažují, jak a jestli vůbec jim pomoc. V sázce je, že rozzlobí Hitlera. Henlein tehdy vyhrál v Československu volby, takže trochu těžkej vzduch v tehdejším parlamentu. Taky se tam dotýkáme Norimberských zákonů. V druhé polovině se koukáme na životní příběh Evy Kalinové, která co by Židovka emigrovala z tehdejšího Československa. Nestihla se ani rozloučit se svoji rodinou. Na tohle měli přijít kluci z učňáku z Chvaletic. Četl jsem ještě informace o třídě, co psala paní učitelka. „20 chlapců, druhý ročník. Nejsou moc komunikativní. O historii se příliš nezajímají atd. Jsme rádi, že do toho jdete. „No, potěš koště.“ Říkal jsem si a proklínal naši produkční Evu. Za to, co nám to domlouvá za kšefty. Eva ten kurz měla vést se mnou. „Aspoň si to se mnou vyžere.“ Měl jsem takovou zlomyslnou náladu.
Přišel den D. Všechno jsme měli na kurz připraveno. Otevřely se dveře a kluci přišli. Co kluci. 20 borců, kdy všichni byli aspoň o hlavu vyšší, než já. Říkal jsem jim: „Dobrý den, bundy si můžete dát sem a batohy tady.“ A hlavou mi šlo: „Tak jestli od nich nedostanu do držky, tak už přežiju, kde co.“ Čtyři hodiny s takovým tématem, kde je hlavní hrdinka holka?
Všechno ale bylo jinak než jsem očekával. Kluci nebyli géniové a psanej text byl pro některý trochu náročnej. Ale chtěli, šli do toho a přemejšleli nad věcma. Dokonce je v reflexi dávali do kontextu dneška a uměli změnit názor. Když měli hrát Evu, tak nešli do karikatury a hloupýho vtipu, přesto jsme se nasmáli, protože měli skvělej smysl pro humor. Pro mě to byl jeden z nej kurzů s dětma nebo mladejma lidma, kde jsem nemusel někoho přesvědčovat, abychom šli něco dělat.
Myslím, že na tom má obrovský podíl škola. Je to malá instituce, kde každej zná každýho. Učitelům záleží na studentech. A jede se tam péče o vztahy a o bezpečí. Jakmile se někde ukáže jen náznak šikany, což v klučičím kolektivu by bylo divný, kdyby nebylo, tak jdou dost tvrdě po tom. Možná jsme za to mohli i trochu my s Evou. Snažíme se pracovat co nejvíc partnersky to jde. A není tady žádnej strašák známky nebo něčeho takovýho, což teda taky může bejt osvobozující.
Jaké jsou vaše předsudky?